měla by vám vzniknout natvrtdlá křupavá placka která by měla být dutá

pro výrobu jednoho až deseti pekáčů  po třech kusech tohoto jídla

1kg hrubé mouky

1kg polohrubé mouky

1kg hladké mouky

horkou vodu množství tak akorát

3 kusy  droždí

tak akorát soli

kolem 1-200 kusů kmínu celého (mletej se špatně počítá)

droždí rozpustím ve skleničce s horkou vodou ,vliju do velkéého hrnce ve kterým je vsipaná a promísená mouka s moukou  vlijeme do hrnce horkou vodu abysme měli aspon trochu tuhé těšto mícháme dokad tam nejsou hrudky nebo dokad se z toho nedělá tuhá valící se hmota bez moučných hrudek (ono i když to poserete a bude to moc řídké tak to mužete na ten pekáč pak vilejt)

nechte aspon dvě hodiny kynout (hlídejte at vám to neuteče "není to příjemné ") pak budto vilijte nebo odtrhněte kus nakynutého těsta na pekáč pokuste se udělat tři placky na jeden pekáč když už to máte na tom pekáči posipte kmínem množstvím již uznáte za vhodné  osolte a šoupněte do trouby na 200stupnů C z obou stran.  jelikož si až ted uvědomíte že ste pekáč zapoměli vymazat olejem nebo máslem a vysipat moukou tak se vám pity připalují a první várka vám poslouží spíše jako zbraň ale pak když už vysipáváte pekáč to de lehce. A když je pita zespoda hnědá obratte jí v troubě na chvíli at se vypeče i zezhora a mužete vyndavat .

NEZAPOMENOU PO SOBĚ UKLIDIT těsto slouží i jako dobré lepidlo 

Pro Full zobrazení navštivte tento odkaz

Jenom pohlednicové zpracování.

Náš první azeroth - 2007, tři banditi (všiměte si červených šátků) a Frost Wyrm.

2008 - trpaslíci a gnóm

2009 - všichni již trpasliky

Elfové se blíží

moje řiť se klepe

mé srdce to tíží

snad se mozek plete

Oči ke zbrani vzhlíží

zbroj mi skvěle pasuje

snad pomůže mi v tíži

elfův penis mutuje

Stává s z něj zrůda

příliš rychle se blíží

vytahuje na mě úda

dostávám se do potíži!

Řada se rovná

můj tep se zrychluje

v ženskou něhu vzpomínám

jen zbraň rozhoduje!

Pracky na mě vztahuje

intenzita stoupá

formace se udržuje

on však jenom pšouká..

Sekera je rudá

krev všude cáká

usekl jsem mu úda

Teď už nemá ptáka.

Vítězství to slavné

jejich vojsko ustupuje

když jeden elf padne

však další hned nasleduje.

Od počátku věků lidské národy tvoří příběhy. Příběhy o hrdinech, příběhy o dobrých skutcích, příběhy o věcech vhodných oslavování. Ale cože to vlastně oslavujeme? Nazýváme hrdiny mocné osobností, skvěle ovládající umění boje. Kolikrát vlastní božské nebo magické artefakty a jsou zpravidla v doprovodu nějaké vyšší moci. Co takhle na to jít z druhého konce? Z toho správného.

Hrdina je ve své podstatě člověk*, konající nebo již vykonavší hrdinský čin. Co je potom vlastně ten hrdinský čin? Sebeobětování, riskování svého zdraví, svého života ve jménu nějakého "dobra". Dobro je silně relativní pojem, je zpravidla dáno výchovou a právě těmi příběhy, o kterých jsem psal v prvním odstavci, proto to rozebírat nebudeme a vlastně pro definici hrdiny to není podstatné. Pro nás je hrdina jednoduše ten, kdo koná ve jménu toho našeho dobra, tím nemam na mysli naše blaho, i když u spousty lidi tyto pojmy splývají, ale naše ideje a představy o tom, co dobro je a co není.

Proč se za hrdinství považuje sebeobětování (ve prospěch nějakého dobra) a ne obětování toho nejdražšího, co ten hrdina má. Ba naopak, hrdina často bojuje za to, co je jemu nejdražší a je tedy logické, že je za to ochoten položit svůj život, který mu už tak cenný nepřijde. Anebo je pro nás právě hrdinstvím milovat něco jiného víc než svůj život? Hrdinové často bojují bez ohledu na svá utrpení za svou lásku k milované (/milovanému), přátelům, rodině, vlasti. Pod tou vlasti se může schovávat jak patriotismus tak i ta rodina, přátele a milovaná. Nebo ta láska k vlasti přesně tou láskou k blízkým, jenž v té zemi asi žijí je?

Ale co potom s těmi hrdiny, jenž bojují za slávu a peníze? No dobrá, ti, co bojují za peníze, se občas stanou obdivuhodnými ale nikoli ne hrdiny. Co tedy s hrdiny, kteří bojují za slávu? Pro takové se hrdinský čin stává obchodem - vykonej dobro a budeš za to oslavován a nejspíš dostaneš i nějaké peníze. Mně se to zdá jako velmi zajímavá práce, poznáte svět, neznáte stereotyp, pořád se v něčem zdokonalujete, a i když jste za to občas mizerně placen tak ten obdiv lidi za to stojí ne? Nevím nic o tom, že by nějaký hrdina šel konat dobro jen tak z hecu pro dobrý pocit. Možná mi uniká, teď si to přesně nepamatují, že snad všichni hrdinové, co na začátku příběhu bojují za slávu a peníze, později musí učinit rozhodnutí, zda budou bojovat pro nějaké dobro bez ocenění toho skutku - to je ten tragický filmový moment se záběrem na obličej našeho hrdiny kdy ho něco nebo někdo přesvědčuje k dobrému úkonu, a právě po tomhle momentu se pro nás ta postava stává opravdovým hrdinou.

Celkem mě tyto úvahy vedou k tomu, že pro mě nebude hrdinou Herakles s božskou krví, ne Gotrek Gurnison jehož představa o hrdinské smrti by se dala přirovnat hrdinskému skoku z kilometrového útesu a roztřídění odpadu na plasty, papír a sklo za letu, ne Legolas, co zabijí své nepřátele po tuctech. Obdivujme tyto postavy za to, jak jsou drsný, jak zabíjejí nepřátele aniž by se zapotili a ušpinili, nebo za to jak jim naskočí žíly při plnění fyzicky nemožných úkolů. Ale pravým hrdinou pro mě bude rohanský sedlák co má za zady úkryt se svoji rodinou a místo toho, aby utíkal a prodlužoval svůj život, jde, bez umění šermu a jakýchkoli zkušenosti a jenom s pocitem povinnosti, zabit toho zatraceného oplechovaného skřeta. Dobře ví, že jenom umře a jeho jméno nebude psáno do knih vedle jména Aragornova. A! Pocit povinnosti! Na tom něco bude, hrdina musí cítit, že to, či ono, musí vykonat. Často si uvědomuje, co ho ten čin bude stát, ale přesto ten pocit povinnosti musí být silnější než strach z toho nepohodlí (bolest, hlad atd. považují za nepohodlí). Chovám větší obdiv řadovému vojáku, bojujícímu za svou vlast a ne za žold, než k rytíři v nejlepších zbrojích, k obyčejnému rebelovi jenom s laser-gunem, než k mistru jedi. Koneckonců, takový trojský voják ve válce za svou zemi ztratí toho mnohem víc a získá mnohem méně než nějaký Achilles.

Hrdinou je tedy ten, kdo se vzdá svého pohodlí pro pohodlí někoho jiného a to ještě v rámci naších představ o dobru. Napsáno hodně zjednodušeně, ale myslím, že správně.

Dobrá, dobrá, jsme fantazáci a v mocných větách si libujeme, takže ta poslední bude jiná. Hrdinou je ten, kdo se ztrhanou kůží prodírajíc trním tvoří cestu jinému.

*Samozřejmě to nemusí být jenom člověk ale v podstatě úplně cokoliv, ať už polobůh, netvor nebo obyčejný kámen, pokud to autor správně podá. ("A balvan se teď rozhodl a svalil se z útesu, věděl, že dole se roztříští na spoustu malých kamínků, ale přesto byl odhodlán zabít vyslance pekel, projíždějícího pod kopcem…")

Zombíci jsou velmi podivuhodní nemrtví se smyslem pro humor (jsou mistři situačního vtipu) a vaření. Většinou vypadají jako humanoidi, ovšem s častou absenci ať už dílů nebo celé kůže a končetin. Pro první setkání je pro nás nejdůležitější to, že na zombícich, na rozdíl od kostlivců, se dochovává většina svalů a orgánů, což je dělá dost silnými ale zároveň, na rozdíl od upírů, jsou příliš poškození a tudíž velmi pomalí. Obvykle se řadí k nevědomým a nevolným nemrtvím ale tento fakt bych touto práci rád vyvrátil.

Začneme od počátku zombíků. Jak jistě víme, nejčastěji se vyskytují na hřbitově a to jednoduše proto, že je tam živí lidi odnášejí dřív než se stihnou probudit. Hřbitovy jsou rovněž obehnány zdmi , aby zombíci neutekli, takže jich tam přibývá a my se potom nemůžeme divit že při nějaké pohromě jich odtud vyjde tolik.

Pokud jste se někdy zabývali otázkou, jak se někteří zombíci dokážou po setmění rovnou posadit aniž by se vyhrabali z té hloubky, do které byli pohřbeni, tak to je jednoduše proto, že se z té hloubky už jednou vyhrabali (např. předchozí noc) a k ránu se jenom trošku přikryli hlínou, aby byli nenápadní. Nenápadnost je u zombíků velmi vyvinuta. Dokážou dlouhé hodiny, ba i roky stát v nějakých ruinách nebo na nějakém opuštěném místě, aniž by někoho napadlo, že tam jsou.

Zombíci jsou velmi společenští. Každý, kdo s nimi někdy přišel do styku ví, že téměř nikdy nepotkáte osamoceného zombíka. Pokud by jste rozptýlili zombíky po nějakých rozsáhlých jeskyních nebo stavbách tak si můžete všimnout, že se časem všichni sejdou v jedné místnosti. Od toho se potom odvíjí i nutnost zombie etikety. Tak například, přijít do společnosti bez hlavy je vrcholem neslušnosti a nespolečenského chování, zatímco přijít beze zbraně (tj s prázdnýma rukama nebo bez rukou vůbec) je projevem hluboké důvěry.

V žebříčku potřeb je u zombíků na prvním místě čerstvé mléko, potom následují čerstvý mozek, mozek, pes, maso a společnost jiných zombíků. Proč si zrovna nechávají tolik záležet na čerstvém mléku nikdo neví, ale mohlo by to vysvětlit, proč nejčastěji útočí na farmy a venkovské statky. Výzkumy ukazují že zombíci mléko nepijí a tudíž jako hlavní způsob rozpoznání čerstvého mléka od nečerstvého je patřičná etiketa na lahvi - "Čerstvé mléko" a když už jsou zombíci v něčem jednou přesvědčení, tak jím to vydrží tak dlouho dokud se situace radikálně nezmění - např. mléko(to co jim kdysi bývalo) zmizí. Potřeby zombíků jsou pevně seřazeny, není-li naplněna ani jedna z výše uvedených, začínají zombíci bloudit. Zde musím trošku konkretizovat potřebu společnosti jiných zombíků - zombíci se scházejí rádi ale nenaplní je to štěstím na moc dlouhou dobu a tak po roce, po dvou, začínají bloudit s cílem naplnit své vyšší potřeby.

Potkáte li zombíky, tak většinou uslyšíte "mózky" nebo v jiných jazycích "brains" atd. To proto, že se zombíci právě vydali za vašimi mozky. Zde vám náš badatelský tým může vřele doporučit mít po ruce láhev čerstvého mléka a jakmile na vás zombík natáhne ruce (často je má natažené pořád) tak mu tu láhev podáte, zombíkovi se naplní vyšší potřeba a tak spokojeně odejde stranou. Problém nastává, když je zombíků víc než lahví, potom vám zbývá jenom nějakým způsobem zařídit aby jednu a tutéž láhev uchopilo víc zombíků naráz. Je to ovšem velmi obtížné, protože zombíci také můžou uchopit vaši hlavu, nejde-li vám o holý život, náš badatelský tým toto nedoporučuje zkoušet. Pokud zombíci o vás ještě neví a vy je potřebujete nějakým bezpečným způsobem odlákat, tak můžu doporučit vyhnat před ně psa, pes jim samozřejmě snadno uteče, ale zdá se, že pro zombíka je pes velmi atraktivní a tak se za psem vydá, ačkoli se mu nikdy nepovede ho dohnat. Zombie zájem o psy pro nás ale stále zůstává neprozkoumaným polem a podobně jako u čerstvého mléka o tom můžeme jenom teoretizovat.

Podaří-li se nám k aktivním exemplářům, to jest nespokojeným zombíkům, dostat neprozrazeně, můžeme slyšet : "..čérstvé.." , "..mózký.." , "..mlékó..". Jsou-li exempláři alespoň tři po hromadě, tak si zcela intuitivně každý, v rámci zjednodušení vyslovování, vybere jedno z těch slov a opakuje pořád dokola jenom to jedno. Dále, exemplář pasivní, neboli spokojený zombík, zpravidla nevydává žádné zvuky a nebo se omezí na velmi jednoduché "..ééé éééé...".

Zombíci jsou v mnoha ohledech velmi podobní nám - živým lidem. Například stejně jako my, může zombík mít buď šťastný - má v ruce čerstvé mléko, nebo smolný den - umře. Stejně tak si dva zombíci můžou pohádat - stoupnou si k sobě zády, to většinou tehdy, když se nedohodnou na stejném rytmu vydávání zvuků. Taky se jim často stává, že jím nekromant vynadá za nesplnění úkolu i přesto, že k takové činnosti nemají vybavení (např. ruce) a ani dostatek času.

Jako poslední bych vysvětlil zombie smysl pro kuchaření. Toto tvrzení ještě nebylo nijak dokázáno, z pozorování zatím nikdy nedošlo k tomu aby se zombík dostal k vaření. Jde spíše prozatím pouze o autorovu ideu a "sen" že jednou donutí nějakého zombíka aby mu vařil. Jako obranu předkládá, že zombíci, když se na ně někdo dívá, mají pocit, že se na někdo dívá a tak jsou nervozní a na vaření se necítí.